Tááákže drazí HLADINKÁŘI, zde drobné shrnutí uplynulé sezony.

Loni jsme něco vysápali. Za zmínku určitě stojí dvě akce, kterých se zúčastnila Ebengruppe sekcion Dachau-Obergrashof a to jsou Alpspitze a Krottenkopf. A potom samozřejmě Zuckerhutl a Wildspitze.

Alpspitze 2628 m

Alpspitze je klasický evergreen německých alp. Moc pěkná hora s opravdu typickým pyramidovým tvarem ze všech stran, na kterou vede několik výstupových cest. Pokud někdy budete v těchto končinách a pokud jste otrlý vůči zástupům lidských dálnic, např. z výstupů na Lysou či Praděd, lze jen doporučit. Je to kombinace všeho.

Z kraje jak už to tak bývá (pokud se nevyvezete lanovkou) je typická nástupovka lesem k Hollentalklamu. Hollental je zpoplatněná (tuším 5e) soutěska, kterou musíte a chcete projít. Jde i obejit vrchem. Jdete částečně ve skále uměle zbudovanými průchody se spoustou vyhlídkových oken, částečně venkem po chodnících podél skály, po mostcích, spousta malých i velkých vodopádů. Pod vámi celou dobu hučí, burácí „potok“ a to tak, že i když jdete těsně za sebou tak na sebe musíte doslova řvát. Burácející potok pod vámi je spíš jeden souvislý vodopád, řečeno lehce s nadsázkou, prodírající se tou soutěskou. Nádhera… jen toto samo o sobě stojí za návštěvu. Je to cca kilometr.

Jakmile vylezete z Holentalu hned se vám otevřou okolní štíty. Cesta pokračuje asi další kilák dva typickým alpským údolím až k Hollentalanger hutte. Což je výpadovka na Alpspitze, Zugspitze, Grosse Waxenstein…dál pokračujete už strmě do gury, serpentiny, domnělý horizont, další serpentiny, další domnělí horizont, zatáčka, další horizont, no kdo by to neznal…až dojdete do sedla kde začíná závěrečná ferátka tuším za B, bo B-C, spousta žebříků. Touto feratkou se jde až na vrchol. Otevře se vám samo spousta výhledů do celého okolí, na protější Waxenn, Zugspitze dolů na Gapa (Garmisch Partnachkirchen).

Na závěr nutno dodat že to není žádná prochajda, ale pořádná dřina. Jedná se o 1750 vm nahoru i dolů… znáte myslím všichni …nekonečný sestup:) Chodíme tam já i Koketka každý rok, je to takový náš trenažér.:))

Krottenkopf 2086 m (6.12.)

Krottenkopf je hora v alpském předhůří (alpenvorland-ja), na kterou jsme lezli já s Koketkou letos na mikuláša. Pěkná hodně zastrčená hora, několikrát jsme si říkali: to už je ono a ono nic:)

Dole bylo počasí úplně na hovno, takové to vlezlo, mlha, mrholení, blacko pod nohama, klouzající listí, kořeny..no klasické „sračky bez požitku“. Změnilo se to a to o sto procent, jakmile jsme vylezli z lesa v nějakých 1700 vm…INVERZE… juch, jasná obloha, moře z bílých mraků pod váma z kterých vylézají jak hřbety dávných ještěrů okolní hřebeny, masivy. Půl metru sněhu pod nohama, cestu jsme si museli vyšlápnout sami, nádhera. Klestím po úbočí do sedla k chatičce, kde jsem nechal batoh a hurá na závěrečný výšvih asi 100 vm. Navrchu jsme zapadali do půlky stehen vůbec nám to ale nevadilo, naopak toto nám přišlo nejzáživnější…U křížku už to bylo ofoukané…dolů po trase výstupu. První dva další borce jsme potkali v sedle u té chaty při sestupu…kuci v pohodě, akorát ty polobotky jsme jim moc nezáviděli „))

Tak a tím jsem se dostal k hitu loňské sezony a to je:

Zuckerhütl 3507 m (24. – 26. 7.)
„Cukřík“

„HEUTE KEINE ZUCKERHÜTL“

Zuckerhutl je nejvyšší hora Stubaiských alp typická svým tvarem bábovky, kterou jsme zdolali až na třetí pokus. Dvakrát jsme šli z Dresdner hutte a třetí úspěšný pokus jsme absolvovali z druhé strany z Heidelheimer hutte.

První pokus přes Dresden hutte jsme se dostali jen kousek nad lanovku do sedla k pověstné vysuté vyhlídce resp. kousek pod ni do moderní hospody na lehátka. Svítilo, vyšli jsme dost pozdě pač první lanovka jela myslím až o půl osmé ..a taky na tom měla zřejmě vliv i typische hladinka partyhard předešlého dne. No byli jsme rádi, že jsme pospali, tedy alespoň já. Navrchu přišlo lehké váhání pač cukřík je už z toho sedla vidět a je kurevsky daleko už i opticky. Rezimé bylo takové že dáme jedno na popravky a razíme…No a pak to přišlo, nebo lépe řečeno pak přijel na skútru podsaditý chlapík s knírkem a ptal se kam máme namířeno. Když jsme mu řekli že na cukřík tak se zhrozil. Na ten pohled nezapomenu jakoby se bál momentu až pro nás bude muset zajít nás někde vysekávat, či vyhrabávat v lepším případě, nebo až si o nás přečte za týden v novinách s titulkem něco jako Podnapilí Češi umrznuti pod cukrem… a hlásí „heute keine zuckerhuttl“, což jsme kontrovali „proč jako v pohodě“ sedíc s pivkama na lehátkách…chlapík zakroutil hlavou a šel si po svém zavrtávat kolíky na tyče pro síť.

Semínko pochybnosti ale zasel a ono klíčilo a když jsme viděli jak se stahují za cukříkem mraky, tak jsme to po krátké debatě vzdaly. Koketka byl odhlodaný jít, ale my tři zbylí jsme se nechali zlomit.

A tak jsme si dali další pivko tam v těch lehátkách s užaslým výhledem směr cukřík a hurá zpět na chatu. Takže to byla taková dražší dovolená na Dresdner hutte, která je mimochodem parádní. Kdybych psal někdy průvodce po horských chatách dostala by určitě min 9 z 10. Málokterá horská chata má fotbálek, venkovní místnost s pincem nebo třeba automat s pivkama až zavřou hospodu, pro žíznivce jako jsme byli v tomto případě mi…ten automat jsme vybílili:))

hier legendární foto v lehátkách

Při druhém pokusu s námi byli ještě Havři a Šárka s Ondrou. Došli jsme teda podstatně dál až k nástupu na ledovec… Už si moc dobře nevzpomínám proč jsme to tenkrát otočili, ale mám dojem že jsme si dvakrát zašli a to nás docela vyčerpalo. Atak i druhý pokus skončil jako příjemná dovolená na příjemné chatě.

Třetí pokus jsme se rozhodli jít z druhé strany přes Heidelsheimer hutte 120 let stará chata ležící v necelých třech tisících. A tak jak bych dal Dresdner hutte 9 z 10 za vybaveni, tak bych dal 10 z 10 Heidelsheimer za místo na kterém stojí. Na takovém jakoby útese a hned nad ní malé horské pleso. Z této chaty je to prostě blíž, a to byl zásadní argument. Pro srovnání Dresdner hutte leží v 2307 m.n.m. , Heidelsheimer leží v 2899 m.n.m. Směrem vzhůru na chatu nám začíná pršet, fučet, tak házíme ponča přes bágli v valíme. Už i tento výstup na chatu stojí za to. Chata je docela vysoko, zdárně dorazíme , ubytujeme se …No a co čert nechtěl večer nás obsluhoval ten chlapík- tyrolák co pronesl tu pověstnou větu „heute keine Zuckerhutl“, jak jsme se po sléze shodli, že to fakt byl on, menší, knírek, zvučný hlas.

Ráno jsme vyrazili brzo jelikož jsme nebyli odkázaní na start lanovky a předešlí večer jsme šli ukázněně brzy spát. Kousek sutí po úbočí a jsme v sedle za námi ta moderní chata kde skončil náš první pokus a tak směle razíme dál po takovém rameni do dalšího sedla stále zcela odhodlaní, protože a to už jsme se shodli ještě něž jsme vyjeli, že i kdybychom se tam měli vyškrábat pusou tak že počtvrté už tam nikdo nepojede. No a s tímto odhodláním jsme relativně brzo na nástupu na ledovec. Hurá konečně mačky, cepíny, navázat. Všichni už trochu zadýchaní, lehce unavení, ale stále plně odhodlaní to razíme po ledovci, který nám do kroku parádně křupe pod nohama …máme jasno, takže bomba, Cukřík už se nezdá tak daleko, už tu pověstnou bábovku máme na dlani a z drobnými přestávkami jsme pod závěrečnou pyramidou . Takže batohy necháváme dole a hurá po šutrech za II k vrcholovému kříži …tak konečně …na potřetí, ten pohled stojí zato, na křížku je vyjmenovaných všech sedm vrcholů tzv. sedm samic (seven sumits) výhled fantastický zvlášť na Otztálky. Kochání, lehká svačinka, vrcholové pivko, hlteček trnky a sestup na chatu. Kde tentokrát si už dopřáváme zaslouženě a dokonce i s chlapíkem tyrolákem, který ve finále vytasil i slivovicu z vlastní zásob.

Kurevsky daleko:)

Posezení v sedle před nástupem na ledovec

Wildspitze 3768 m, Wildes Mannle 3020 m (18. – 22. 9.)
„Divočák a Mandle“

Toto snad ani nemohlo být lepší, bez nadsázky. Chata, následný winterraum, počasí, málo lidí i ten kopec samotný…. Wildspitze je nejvyšší hora Otztálských alp, druhá nejvyšší hora Rakouska a přesto že ho borci v průvodci „Západní alpy“ označují za modní horu z hlediska popularity, my jsme měli na popularitu štěstí. Možná to bylo i koncem sezony… na vrcholu jsme byli sami!

Ale nepředbíhejme. Wildspitze původně vůbec nebyl v plánu. Původní plán byl jít na Similaun a Hintere Schwarze s Martin Busch hutte. Jenomže na této chatě se nám nepovedlo domluvit ubytko, už nevím přesně proč , myslím, že nějaké obstrukce skrz korona kriz.

Sraz byl u Brzdičky. Havři – Kebule doráží naším dostavníkem (mondeo) na čas, na Brzdičku jsme pochopitelně (nemá tu přezdívku nadarmo) museli chvíli počkat, naštěstí to nebylo obvyklé půl hodiny. Hehe. Nicméně mondeo mělo dost sjeté gumi, jakože na pokutu a když šofér konstatoval , že tady kolem komína dobré, ale že na dálnici naložení by se trošku aj bál, tak vyjednáváme s tatou seatku suv, kterou měl Brzdička půjčenou. Prodloužené půjčovné klaplo. Takže razíme v luxusu a pohodlí směr Mondseee. U Mondsee klasika pár piv a noclech u stodoly už tradičně. Trochu to bylo i štěstí že jsme jeli na dvě etapy pač ráno u Mondsee při přebalování batohu jsem zjistil že jsem zapomněl feraťák.

Ráno vyrážíme směr Vent (Chamonix Otztálských alp) naštěstí jedeme přes Solden kde dokupuju feraťák. Ve Ventu parkujeme na placeném parkovišti hned pod lanovkou, vypakujem se, vše překontrolujeme, zvážíme jen pro zajímavost batohy 25,26,17 kg a hurá navrch. Naštěstí nahoru jedeme dvěma lanovkama, které stíháme tak akorát. Lanovky jsou obrovský bonus tohoto kopce. Kocháme se okolím, které se nám otevírá, každý na své sedačce sám se svým batohem, Vent se pomalu ztrácí pod náma v údolí. Od konečné stanice druhé lan je to už jen asi hodinka výšvihu na chatu. Dorážíme na ( chatu Břeclav – Breslau) Breslauer hutte 2844 m.n.m. Ubytujeme se a před večeří dáváme ještě pivko na terase, na slunku už v papučách s výhledem do Otztálského údolí směrem k Weisskuglu, před náma celí hřeben Otztálek (Hintere Schwarze, Similaun…) nádhera.

Po večeři ještě kontrolujeme trasu výstupu a jdeme ukázněně brzy spát. Pokoj máme sami pro sebe na konci chodby. Ráno vyrážíme hned po snídani 6:30 tuším. Kebule zapomněl cepín, ale vzpomněl si naštěstí asi dvacet minut od chaty…menší zdržení. Cesta vede za chatou po moréně pak následuje velkokamenná suť (zde byl ještě před několika lety menší ledovec Mitterkar ferner (podle mapy v průvodci) po kterém by se šlo rozhodně líp než po suti. Už z dálky je vidět na konci údolí skalní rozsedlina, kterou vede asi dvousetmetrová ferata do sedla Mitterkarjoch, pod ledovec. Dorazíme pod ni docela rychle. Všem třem nám to mega uteklo. Pod nástupem na feratu je zbytek ledovce max. 100 m2.

Tak hurá sedáky, feraťáky a juch do toho. Ferata tady je parádní taková akorát obtížná akorát dlouhá. Celou dobu po cestě k feratě a na ní působila cesta jak někde v Dolomitech nebo v Mexiku červeno-hnědé skály budili dojem teplého jihu. O to pak větší překvapeni je, když vylezete nahoru a otevře se vám ledovec a spoustu zasněžených vrcholů , nádherný kontrast, úplný šok, samo velmi příjemný. Po pouze na cigárko a lehkou svačinku tyčinky gelíky…se navazujeme a razíme na ledovec, tady jsme potkali par Čechů z Brna, jeden vysmátý borec hlásí, když ukazuje na své tenisky bez maček, „dívej v čem sem to šel“, no… mě se vybavila hláška z jednoho horolez. filmu „bacha nad náma jsou amatéři.:) I stoupání po ledovci nám docela utíká. Trhliny jsou dobře viditelné a jak ferata, tak ledovec jsou tak akorát dlouhé, takže zanedlouho dorážíme pod jižní vrchol Wildspitze a po krátké pouze jdeme na závěrečných asi 100 vm za II. A jsme na vrcholu…Sami… neuvěřitelné…nádherný výhled, kocháme se, fotíme, otevíráme vrcholová pivka. Z Wildspitze je krásně patrný úbytek ledovců na protilehlém hřebeni Otztálek. Takové ty jakoby vyfrézované koryta…

Zpátky valíme po trase výstupu. Zpáteční cesta už se nám všem zdá mnohem delší, přesto že jdeme dolů. Suť pod feratou, kde býval ten malí ledovec, už v průběhu dne značně potála a tím se stala daleko nebezpečnější. Stávalo se, že se třeba padesát nemalých kamenů zničeho nic rozhodne že jede s váma dolů… No nic příjemného a v podstatě největší „strach“jsem měl tady. Potom už u pivka na terase chaty jsme potkali nejednoho docela dobře podřeného člověka, který se vracel z vrchu.

Po večeři už proběhla lehká hladinka party. chach

Druhý den ještě zdoláváme protější kopec Wildess Mannle, což je ve srovnání s Divočákem už jen procházka , teda ne úplně za darmo, ale rozhodně snažši. S „mandle“ jsou pěkné výhledy na Divočáka i dolů do údolí.

Poslední den spíme za 10 e v místním winterraumu, který je noví tuším že ho postavily v 97.

Winteraum na Breslauer hutte je totální luxus (hodím sem i video) nocují tady s náma ještě tři mladí borci s Německa v poho týpci, …takže slivka, pivka, čokoláda …borci pak navařili špagety. oni zabrali vrch a mi jsme spali dole (kapacita winteraumu je 15-20lidi) logicky pač mi už jsme měli párty a borce čekal druhý den divočák.

Cesta zpět k autu byla nekonečná, pokud sem někdy pojedete určitě využijte lanovku pač ten sestup je nekonečný, mi jsme měli po cestě na zpět tu smůlu, že když zavřela chata tak zavřela i lanovka samo, no ale dorážíme zdárně a příjemně vyřízení.

Shrnutu a podtrženo „Divočák“ lze jen doporučit a nejlépe asi ne úplně v hlavní sezonu, někdy z kraje nebo ke konci.(Chodí se i v zimě a dá se i na skialpech) Velmi pěkná a vyvážená kombinace všeho ..ferrata …ledovec…lehké lezení v ideálním poměru:)

pár vrcholovek …

Vrchol Mandle (Wildes Mannle 3020) za námi vedle Havřiho loktu Divočák (Wildspitze 3768)

…a už je dobře:))